Druhá povídka - Anděl a ti po něm

28. ledna 2018 v 17:12 | The Lazy Cat |  • Mé povídky
Před nějakou chvílí jsem tu publikovala jednu z mých povídek, odhodlala jsem se nyní tu vydat další. Snad se vám bude také líbit, je trochu temnější a víc fantasy, ale o tom přeci povídky jsou - nechat se unášet svou fantazií. Pište určitě komentáře, kritiku i rady, děkuji.

Anděl a ti po něm

Procházím se ztemnělým lesem, měsíc mi svítí na cestu a mě přijde, že všechna bolest a žal ze samoty odchází pryč, někam do neznáma. Jsem tu sama, ale nepřijde mi to tak. Najednou za sebou slyším lehké kroky. Nebo to bylo přede mnou. Třeba se mi to jenom zdá. Ne, teď praskla větvička. Někdo je tu se mnou, ale kdo? Hned na to mám tu možnost pohlédnout mu do očí. Je to vlk. Krásný, tmavě šedý až skoro černý. No jo, ale co po mě chce. Chci utéct, ale jeho oči mě hypnotizujou. Nemůžu udělat krok, jen stojím a čekám, co bude. Začne se ke mně přibližovat. Je to zvláštní, já necítím strach. Dojde až ke mně a vypadá to, že mi nechce ublížit. Najednou mě chytne za mikinu a já se leknu, že mě chce pokousat, ale ne. On mi jenom jemně naznačí, že mám jít s ním.
Nebojím se a jdu. Vede mě čím dál víc do hlubokého lesa. Co když netrefím zpět! Dovede mě až na rozlehlý palouk. Uprostřed v trávě něco leží. Je to černé, ale zvláštním způsobem to září. On mě táhne k tomu. Když přijdu blíž, poznám, co to je. Je to anděl, má krásná černá křídla, dlouhé černé vlasy a krásné šaty, ale má v obličeji hrozně smutný výraz. Pod očima se mu skví krev, jak plakal. Ztěžka dýchá, jakoby měl každou chvíli zemřít. Vezmu jeho hlavu do dlaní a promluvím na něj. Těžce zvedne víčka a pohlédne mi do očí. Dlouho sbírá síly, aby mohl promluvit:
"Kdo jsi a co tu hledáš?". Má sametový hlas. Odpovím: "Vlk mě sem dovedl, co se ti stalo, můžu ti nějak pomoct?". Znovu ztěžka promluvil:" Nemůžeš, to nejde. My andělé sbíráme lidskou bolest a tím jim ulehčujeme, když je jí moc, zabíjí nás to.
" To přece není možné. Nějak to jít musí". Chci se zvednout a jít pro pomoc, ale anděl mě uchopí za ruku a nepustí mě. "Zůstaň tu se mnou, než tomu bude konec, prosím, neodcházej". Těm očím nejde nevyhovět. Znovu si k němu sednu a čekám.
Zavřou se mu oči a snaží se je znovu otevřít, ale nemá sílu. Položím mu na ně ruku, aby se nenamáhal. Hladím ho po studené ruce a najednou mu z očí začnou kapat slzy. Jsou rudé. Jak hrozně mi to trhá srdce, kdybych mu mohla pomoct, přenést jeho bolest na sebe. Chci to tak. Chci mu ulevit. Najednou se mu dech začne krátit, až ustane úplně. Rozpláču se. Něco cítím u nohy. To vlk, přitulí se a z očí mu kapou slzy.
V tu chvíli z těla již mrtvého anděla vytryskl proud světla a zamířil k obloze. Ale jakoby si to rozmyslel, zamířil znovu k zemi a pronikl do mě. Cítila jsem se stejně, nic mi nebylo. Najednou se mi šaty na zádech protrhly a narostla mi křídla. Stejná jako měl anděl. Jeho tělo začalo pomalu mizet. A teď jsem pochopila. Jeho duše přešla do mě. Stala jsem se andělem. Budu přijímat bolest druhých. Možná proto, že jsem mu před smrtí chtěla ulehčit, ale jemu to nepomohlo, teď můžu pomoct jiným.
Od této chvíle jsem z lesa nevyšla. Mým nejmilejším společníkem byl vlk. Zůstal se mnou a chránil mě. Jenže bolest, kterou jsem přijímala od lidí, se stupňovala. Nejdřív se to dalo vydržet, ale poslední dobou je ta tíha neúnosná. Vím, co mě čeká a vlk to ví taky. Když jsem to už nemohla unést, poslala jsem vlka, aby mi někoho přivedl.
Utíkal a já pomalu a bolestně umírala na palouku, kde to všechno začalo. Byl skoro hned zpátky a přivedl mi krásného kluka. Jakmile mě viděl, sehnul se ke mně a chtěl mi pomoc. Opakovalo se to samý, jako moje setkání s mým andělem. Usnadnil mi odchod a já byla klidná, z očí jsem mu poznala, že on bude další v pořadí ....
 


Anketa

Máte rozečtenou nějakou knihu?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama