"Ten, kdo čte, žije s každou další knihou život navíc. Kdo nečte, má jen ten svůj." Oscar Wilde

Třetí povídka - Nedosažitelná láska? Ne!

5. února 2018 v 16:19 | The Lazy Cat |  • Mé povídky
Už jsem tu vydala dvě své povídky, co jsem kdysi napsala a nyní jsem poupravila a rozhodla se vydat další, v pořadí už třetí povídku z mého pera. Snad se vám bude také líbit. Povídka je inspirovaná jedním z mých snů, který jsem si i dlouho poté pamatovala zřetelně a do každého detailu, proto jsem se ho rozhodla sepsat, přidat mu konec a nyní jsem si celou povídku znovu prošla a poupravila stylisticky. Je to povídka, ke které mám nejsilnější citovou vazbu a je mi určitě nejbližší, vyjadřující mé nitro. Ale klidně čtěte, raďte, kritizujte, za každý názor budu ráda Usmívající se

Nedosažitelná láska? Ne !

Už zase jedeme na jednu z těch hloupých rodinných oslav. Někomu možná nepřijdou hloupé, nejspíš jenom mně. Všichni ostatní se baví, jenom já ne. Jakmile se podívám na něj, vše mi ztmavne. Dostane to ten černý smutný hábit, kterého se bojím ze všeho nejvíc. Můj bratranec Patrik je ten nejkrásnější chlap na světě. Je mu 32 a je opravdu krásný zvenku i uvnitř, ženy se o něj doslova perou. Zamilovala jsem se do něj vloni. Miluji jeho pohledy, jeho pohyby, jeho tělo i to jak mluví, prostě ho miluju celého, jaký je. A teď jsme ve velké vile na venkově, je tu krásně a všichni se na zahradě baví. Jen já sedím na mostě, koukám dolů pod sebe na ubíhající řeku, je hodně hluboká, ale tady v těch místech je klidná.
Sedím asi 20 metrů nad její hladinou, a přesto vidím vlnky, jak se po hladině honí, ožívají a opět zanikají. Je to krása. Z dálky slyším hlasy mých příbuzných a především smích. Proč mi to on nedovolí? Proč mi nedovolí se smát a bavit? Vždy když už si myslím, že se začnu bavit, koukne se na mě svýma krásnýma čokoládovýma očima a já odcházím do ústraní, představovat si, jaký by to bylo, být s ním. Sedím na mostě už hodně dlouho. Je sice léto, ale už se stmívá a mě začíná být chladno. Uvažuju, že půjdu dovnitř, do svýho pokoje a snít. Najednou mi někdo zakryje oči. Jeho ruce poznám mezí tisíci. Rozklepu se, ale bohužel ne zimou. Dělá se mnou divy.
Tím měkkým a krásným hlasem se mě zeptá: " Proč se nebavíš? Jsi tu celý den tak sama, co tě trápí?".
Nevím, jak mu to mám říct a zda mu to mám vůbec říct. Chci vědět, jestli necítí to samé, ale na druhou stranu se bojím, že ho ztratím na dobro, že už se mnou do smrti nepromluví. Risknu to a řeknu mu: " Opravdu to chceš vědět?". Lehce přikývne. Nakloním se k němu a měkce ho políbím. Zavře oči a já se ponořím do krásy okamžiku, už si myslím, že to bude dobrý. Jen v jeho rukách se cítím bezpečně.
Najednou se odtáhne a prodlouží mezeru, která nás dělila. Poví mi: " Nejde to, jsme příbuzní a já … no já tě .... nemiluju! Tohle bylo krásný, ale prostě to nejde!".
Přesně tohle jsem slyšet nechtěla, v tu chvíli se mi zboří svět. Měla jsem jenom jednu šanci a tu jsem vyčerpala, je konec všem nadějím. Pohlédnu mu do očí a v nich vidím lítost, asi mě lituje, sakra, to jsem nechtěla. Rozklepu se ještě víc a navíc chci odejít, ale tělo mě neposlouchá. Všimne si toho a přehodí přese mě svojí džínovou bundu. Dlouho si jen tak koukáme do očí, ale nikdo nic neřekne.
Hned jakmile můžu hýbat nohama a tak mu bundu s díky vrátím a uteču, něco na mě volá, ale já nevnímám. Nebo vnímat nechci? Nevím, jenom vím, že na něj nikdy nezapomenu. Přes slzy nevidím a tak se pěkně natáhnu na schodech. Bolest nevnímám a běžím dál do svého pokoje. Chci být sama. Sama jen se svou bolestí. Lásku svého života nikdy nebudu moct mít, proč? Proč zrovna já musím tolik trpět? Chci se zamilovat do někoho, jako se zamilovávají ostatní holky, ale zrovna já mám smůlu. Je to úděl mého života. Skoro celou noc probrečím. Ale k ránu asi ve 3:30 už to nevydržím, chtěla bych být jednou v těch vlnek, co běhají po hladině. Co se na chvilku objeví a za chvilku už neexistují. Nestihnou cítit bolest, jen okouknou svět a vesele si zaskotačit. Vím, co mám udělat, snad mi to ostatní odpustí, ale jen on za mnou za celý den přišel. Jen on si všimnul, že v tom velkém chumlu lidí chybím. Nikdo jiný než on. A i když mě nemiluje, jemu jedinému na mě zaleží. Ale chci to udělat kvůli němu.
Nemůžu bez něj žít. Jdu na most. Vane docela chladný vítr, ale vzduch je teplý, prosycený vůní řeky. Jedna slza kape za druhou. Padají na zábradlí mostu. Udělám to, co jinýho mi zbývá, takhle dál žít nedokážu. Přelezu zábradlí, je celkem vyhřáté od sluníčka. Už nikdy ho neuvidím. Neuvidím slunce, jeho oči a jeho tmavý vlasy, jak se lesknou v záři slunečních paprsků. Konečně seberu odvahu na to, skočit do hloubky pode mnou, když mě někdo chytí za ruku. Je horká a trochu se klepe.
" Slez zpátky, co blbneš, slyšíš!". Pohlédnu na něj. Je roztěkaný a bojí se. "Nemůžu, promiň, nemůžu žít bez tvojí lásky, zabíjí mě to, chci být s tebou, ale nemůžu, ty mě nemiluješ, ale já tebe jo a vím, že se na tom nic nezmění, prosím pusť mě, nech mě jít dál. Tam, kde nebudu cítit ani bolest a ani lásku, prostě nic. Prosím.".
Kouká na mě, ale nic nepoví, naopak víc mi stiskne ruku, má strach, jeho oči jsou vystrašené. "Prosím, nedělej to, slez a uvidíš, všechno se spraví, popovídáme si a …..".
Nestihne to doříct, ve chvilce překvapení se mu vytrhnu a skočím dolů. Cítím vítr ve vlasech, blížím se k hladině, za chvilku už ze mě bude vlnka, co si pohraje s vodou a zase zanikne, jakoby nikdy nebyla. Ale taky se bojím, co bude, až dopadnu, raději zavřu oči a cítím velmi bolestivý náraz, pak už jen vodu. Teď bych měla zabrat a udělat pár temp, abych se dostala na hladinu. Na co. Tam mě nic nečeká, ale tady jo. Zírám slepě do vody, která mi vniká do nosu i do úst a já jen z posledních záchvěvů lapám po dechu. Je tu konec, po kterém teď toužím ze všeho nejvíc. Propadám se čím dál víc do hlubin. Na chvíli ještě zahlédnu záři měsíce. Už skoro nevidím.
Patrik seběhne dolů a nevím jak, vytáhne mě ven z vody. Chvilku cítím, jak se klepe a pak jak volá záchranku.
"Lhal jsem ti, promiň, miluju tě, ale bojím se, co na to naše rodina, prosím vydrž, sanitka je na cestě. Teď, když všechno víš, tě nesmím ztratit, prosím tě. Dýchej.". Chci mu na to odpovědět, ale cítím hroznou tíhu na prsou. Nejde to, pomalu se přesouvám jinam, tam kde by mi mohlo být líp, ale ne teď, když je moje láska tady. Chci být s ním. Ale už nic neslyším. Pak jen chvilku cítím, jak doktoři bojují o můj život. Proberu se v nemocnici. On sedí u mé postele a spí. Nechci ho budit, ale bojím se, že je to jenom sen. A že je sen i to, co mi řekl, to že mě taky miluje, ale proč by mě pak vytahoval z vody? Že by odpovědnost.
Nevím. Za pár minut se probudí, a když vidí, že jsem taky vzhůru, usměje se: "Vítej zpátky, vodní vílo. Bál jsem se, že tě ztratím. Miluju tě, promiň, udělal jsem blbost, odpusť mi to. Chci být navždy s tebou." Nemůžu uvěřit svým očím, nezdálo se mi to, miluje mě. Chci mu něco říct, ale položí mi prst na pusu: "Pššt, nemluv, jsi slabá, promluvíme si později, teď si odpočiň.". Zvedne se a odejde. Nevadí mi to, teď už nejsem sama, mám svou lásku a není nedosažitelná, je MOJE.
 


Anketa

Máte rozečtenou nějakou knihu?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama