Zmizet - Petra Soukupová

10. února 2018 v 14:26 | The Lazy Cat |  • Přečteno - recenze
Právě jsem dočetla dalšího českého autora a zároveň další zářez na Čtenářské výzvě 2018 - 9. bod - kniha, která získala cenu Magnesia Litera. Bohužel jsem se u této knihy dost trápila, nebavila mě, donutila jsem se jí přečíst a s každou stranou doufala, že se to zlepší. Jediné zlepšení nastalo až ke konci, takže jdeme do toho.

Kniha je povídková a obsahuje 3 příběhy a to Zmizel, Na krátko a Věneček. Všechny se věnují intimnímu životu, problémům v rodinách a dětskému / teenagerskému vnímání povinností a starostí. Bohužel tam bylo tolik jmen v příbězích a tolik postav, že si nepamatuji úplně přesně všechna jména (nemám na ně moc paměť) a tak se budu snažit popsat to, co nejlépe. Jelikož jsem ale knihu už vrátila do knihovny, musím čerpat jen ze své paměti. Probereme si příběh po příběhu.

Zmizel
První příběh této knihy je vyprávěn z pohledu malého kluka, jež si nerozumí se starším bratrem. Jako díte přijde při nehodě o nohu a proto se stane maminčiným mazánkem, naopak otec se ho začne lehce stranit, protože přišel o sen, že oba jeho synové budou vrcholoví sportovci. Když se z toho všeho začne kluk vzpamatovávat, přijde další rána. Jeho bratr jde ven s jeho spolužačkou, kterou měl rád, ale bratr mu jí odloudil, proto nevyřkne, ale myslí si "kéž by se nikdy nevrátil". A ono se to splní, bratr se opravdu nevrátí domů. Nastává kolotoč hledání, matka tomu zcela podlehne a dokud se nezhroutí, je pořád pryč. Otec se potýká s problémy s alkoholem a je tam dost dobře popsáno, jak to vnímá i ten malý kluk, který najednou zůstal sám, oba rodiče se mu nevěnují, musí zasáhnout babička a postarat se o něj.

Tento příběh se mi četl opravdu těžce, byl psáno hovorově, vulgárně, nespisovně a dost těžko se mi na něj zvykalo. Byl dost depresivní, hodně se v něm přeskakovalo z postavy na postavu, ty se střídaly ve vyprávění děje ze svého úhlu pohledu. Bylo to dost chaotické a komplikované a konec byl prakticky nijaký. Byla jsem ráda, když jsem to dočetla a pustila se s nadějí do dalšího příběhu.


Na krátko
Druhý příběh je sice začíná nehodou dospělého muže, ale poté je také vyprávěn z pohledu dítěte - malého kluka, který má tentokrát starší sestru. Miluje vystřihovánky a má v sobě takovou tu klasickou dětskou naivitu a přijde mi, že je dost rozmazlený. Najednou se objeví babička a tvrdí své dceři (jejich matce), že obě děti jsou zanedbané, že se o ně nestará a proto přerůstají přes hlavu. Je zde střet tří generací, a dozvíme se, že každé dítě má jiného otce. Zatímco otec mladé slečny o sobě dává vědět z Ameriky, malý kluk o tom svém nic neví. Najednou se matka potýká s tím, že se její dávný přítel vrací a snaží se nabourat jejich jakž takž klidný život a seznámit se se svým synem. Kluk se stává nezvladatelným a po tom, co vyvrcholí spor se sestrou tím, že jí v noci ostříhá vlasy, tak utíká z domova a nachází útočiště u svého otce, kterého doposud prakticky vůbec neznal. Ten ale není úplně schopen ho ohlídat a proto, když se na něj rozčílí, kluk opět utíká. Schovává se všude poblíž, potlouká se s tím, co má a když si myslí, že nikdo není doma, chce si vzít pár dalších teplých věcí na nocování venku, ale narazí tam na svou sestru.

Příběh Na krátko se mi četl lépe, než ten první, ale byl opět příšerně chaotický, střídalo se tam vyprávění postav někdy i po pár řádcích, ale jazyk byl použit o trochu lepší, bylo to čitelnější. Ale stejně příšerně depresivní a ne moc čtivé, i když oproti prvnímu docela pokrok.


Věneček
Poslední třetí příběh je vyprávěn konečně z pohledu dospělých žen - sester Heleny a Hanky, kde se střídá ve vyprávění a prolíná se tam jejich dětství i dospělost, realita se vzpomínkami, promítají se tam dopisy jejich matky Evy a jejích dvou manželů Řeší dilema ohledně otcovství jednotlivých slečen, které tam ale nikde není ve finále stoprocentně vyřešené - jen samé doměnky. Vzpomínky střídají realitu spolu s dopisy, tím co si prožily, jednotlivé názory na stejné situace z pohledu dvou dívek - žen. Jak se jejich život po rozdělení lišil, jak se s tím vyrovnávaly a že vlastně to, co se stalo nejde odestát.

Tento poslední příběh byl asi nejčtivější, docela mi to odsypávalo, byl přehledně upravený, nestřídaly se tam tolik pohledy lidí, bylo to plynulejší, ale zase mi přišlo, že příběh byl relativně prádzný. Každopádně tato povídka se mi líbila nejvíc ze všech tří.


Celkově mě kniha opravdu nebavila, nejen že mi absolutně nesedl styl, jakým to bylo napsáno, navíc to střídání pohledů vyprávění jednotlivých postav mi vyloženě vadilo. Když jsem příběhy dočetla, zjistila jsem, že to, co by mě z toho zajímalo, by se dalo shrnout do dvou tří stránek a ten zbytek je prostě jen nuda. Přijde mi, že se autorka snažila navodit dramatično v určitou chvíli a jakoby si to na poslední chvíli rozmyslela a tu dramatickou chvíli roztahá do dlouhé pasáže, který nakonec vůbec nepůsobí dobře.


Ukázka

1. kapitola

Teď
Je sice srpen, ale ráno je zima a ve vzduchu už voní podzim. Naše město je placka, všude kolem taky, až
pak hory, který sou vidět, jenom když je úplně jasno, v zimě září do dálky bíle, i když tady po sněhu ani
stopa. A dneska určitě vidět sou. Poznám to, hned jak se probudim, v pokoji je chladno, jak mám celou noc
otevřený okno. Začnu se usmívat. Připadá mi, jako by i počasí souhlasilo s mým záměrem. Dneska je den,
kdy se mají dělat velký věci, cejtim. Vstanu v sedum deset, k snídani kakao a chleba s marmeládou, jahodovou, ale koupenou, oni sedí u stolu a každý si všímáme svýho, on si čte a ona přemýšlí, a není těžký říct nad čím.
Pak se oblíknu, pomalu, dneska je všechno obřad, už jenom zavřu obě tašky i batoh, všechno mám
sbalený nejmíň od předvčerejška. Znova přelítnu očima celej pokoj, nic, co bych ještě chtěl, tu není, ale
pak kouknu i na bráchovu poličku, na kterou jinak ani nešáhnu, a seberu takovej zavírací nožík, co dostal
kdysi od táty, vždycky sem mu ho záviděl a stejně sem si nedovolil ho vzít, tak teď jo. Určitě se bude hodit.
Je úplně zaprášenej, protože se ho nikdo nedotkl už léta.Aby mělo zvířátko kamaráda. Pak jedem autobusem na nádr, on mi nese jednu tašku a chce vzít i druhou, ale já nechci, nesu si ji sám, i batoh, a mám to docela těžký, tak trochu jako skoro kulhám, protože je to prostě moc velká zátěž, a na to nejsem zvyklej. Projdem halou na první nástupiště, hodíme tašky do vlaku a pak všichni tři stojíme, slunce svítí a nikdo nevíme, co by­sme si už teď řekli, tak mi dává táta kázání, jak se mám chovat, a máma jak si mám na sebe dávat pozor, a pak se ona snaží nebrečet, na to sme sice dávno zvyklí, ale stejně se oba trochu stydíme, ale ani to nás nijak nesbližuje, je to jenom takovej hloupej okamžik. Znovu ji tedy ujišťuju, jak si budeme pořád volat a jak budu psát a co nejčastěji jezdit domů, i když vim, že ne, a ona se uklidní a už zase kouká skrze mě, vim, přemýšlí nad další fotkou. Pak už musím nastoupit, obejmu ji a pusa, s ním si potřesu rukou, možná na úplnou setinku vteřiny si kouknem do očí, možná ne, nastoupim, v uličce otevřu okno a koukáme na sebe ještě asi pět dlouhejch minut, než se vlak rozjede, chvilka mávání, než zmizej, pak si jdu sednout do kupé ke svým věcem a
sedim sám, schválně sem řekl, že pojedu hned ráno, aby byl vlak prázdnej, a je. Sedim a koukám z okýnka a kolem ubíhá krajina a mně je nádherně, tohle je taková síla, že se mi chce skoro brečet, ale jen nad tou krásou, ne žádným smutkem ani strachem. Vlak jede přes Prahu do Plzně, kde mi za pár dnů začne škola. Je mi patnáct let a těšim se. Sedim v tom
kupéčku a nevnímám nic jinýho, než jak to běží kolem.

Předtím
Kdysi mi je v podobným vlaku necelých sedum let, koukám na krajinu a vedle mě sedí brácha, jemu je deset, a teď do mě pořád šťouchá, ošívám se, nechci odtrhnout oči od okýnka, ale pak mě dloubne pořádně, tak se otočim a brácha na mě udělá ksicht. "Seš dement? Dělej, vystupujem." Než já stačim udělat ksicht na něj, už se otočí a pakuje se, a táta, ten už je skoro venku, vlak zpomaluje a mně se nechce, ale musim, tak pomalu vstanu, s rychlostí mám asi trochu problém, jak mi pořád všichni říkaj, a i když se třeba snažim, tak je to stejně na nic, brácha mě popadne za ruku a táhne mě ven,
vystupujem. Cukám se, drží mě moc pevně a bolí to. Jenže nechci dělat scény, mamka tu není a táta pro to nemá moc velký pochopení. Takže vystoupíme z vlaku, sme normální rodinka na nedělním vejletě, akorát bez mamky, která doma
uklízí a vaří si dopředu, protože v týdnu na to nemá čas. Já s bráchou máme skoro identický oblečení, sportovní bundy i boty, to protože táta věří tý jedný značce, takže je to bez debat. Takže jasně že má táta na sobě totéž, akorát dospělácký. Taky má na krku na řemínku foťák a pořád nás fotí, a taky celý oddíl, i teď nás vyfotí. Brácha mě chytne kolem ramen a zubí se. Sme moc roztomilí. Sem v tý době malinkej, je mi sice skoro sedum, ale vypadám na pět, sem úplně světlounkej, bílý řasy i vlasy a skoro průhlednej, ještě to není tak dávno, co si mě ženský na ulici pletly s holkou, možná teda
vypadám spíš jako holčička než jako sportovec, kterým bych měl podle táty být. To brácha sportovec je, a taky je daleko hezčí, hotovej anděl. Mamka má taky svůj foťák a fotila nás při těch nejběžnějších věcech, odjakživa, ve vaně, v posteli, u stolu, při zavazování bot, při breku, při oblíkání rukavic. Máme doma fotek, na kterých sme já a brácha malí, možná čtyři krabice od bot nebo třeba i víc. Rodiče se seznámili přes fotografování, i když je mamka učitelka. Je to asi jediná věc, kterou měli společnou. Jenže poslední dobou už mamka tolik nefotí. Zato začala chodit na keramiku pro dospělé. Byt
nám zaplavujou odporný hnědý hrnky, kde i voda vypadá tmavá. To nemám rád. Vyrazíme od nádraží, a ještě než dojdeme do nějakýho lesa, táta s bráchou nasadí děsnou rychlost, takže mám co dělat, abych jim stačil, skoro utíkám. Stejně jim nestačim. Popohání mě. Táta se postupem času začne tvářit popuzeně, což v tý době nechápu a je mi to akorát líto. Taky mě píchá v boku a chtěl bych se tu trochu porozhlídnout. Ale táta mi vždycky řekne něco jako: Co tam zase
zevluješ? Když třeba koukám na mraveniště, což je fakt paráda, zázrak světa, dokázal bych u toho sedět hodiny.
Jenže musim jít.

Zmizet


Moje hodnocení: Jak jsem se již vyjádřila, kniha se mi opravdu nelíbila a jsem ráda, že se mi podařilo jí konečně dočíst. Tuto autorku pro jistotu vynechám z další volby, protože buď nějak nejsem schopná ocenit její tvorbu (protože na tuto knihu jsem vnímala převážně hodně kladné hodnocení), a nebo na to nejsem dost zralá. Možná zkusím někdy později. Kdybych měla hodnotit příběhy jako takové tak by to vypadalo takto:
Zmizel - 1 hvězdička
Na krátko - 1 hvězdička
Věneček - 2 hvězdičky
V celkovém hodnocení jsem se proto rozhodla udělit celkem 2 hvězdičky.

Četli jste tuto knihu a nesouhlasíte s mou recenzí? Četli jste něco jiného od této autorky a líbilo se Vám to? Určitě mi napište do komentářů nebo do zprávy pro autora, budu ráda za Váš názor a nebo doporučení Usmívající se
 


Anketa

Kolik knih do roka přečtete?

žádnou
1-10
11-20
více jak 20

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama